horor1
Bratrská láska
Mr. Thawling ležel bezvládně na posteli už třetí den. Na čele mu vyrážely kapičky potu a každý nádech byl doprovázen sípavým chrapotem. Oči stále upíral směrem ke stropu, jakoby něco hledal, ale nepřítomný výraz naznačoval opak.
Po chvíli otočil zrak směrem ke stolku vedle lůžka. Třesoucí rukou se pomalu natahoval pro sklenici vody. Už ji měl téměř na dosah, když tu se otevřely dveře. Do místnosti vešli dva vysocí mladíci následováni jakousi stařenou.
„Otče.“ vykoktal ze sebe první z nich a přiskočil ke stolku, jakmile uviděl, že na sklenici vody pravděpodobně nedosáhne. „Děkuji Williame.“ Znovu se rozkašlal, ale přesto začal hltavými doušky upíjet dokud ji zcela nevyprázdnil. Pramínek vody mu přitom stékal směrem od koutků až na krk. Prázdnou sklenici už položil na stolek sám. James zatím vše pozoroval spolu se stařenou stojící mezi dveřmi.
„Tak co mu je.“ rozkřikl se James směrem ke stařeně, ale hned nato utichl, jakmile se mu podívala do očí. „Nechte mě s ním samotnou.“ Oba, duší ještě chlapci opustili místnost a otec tak zůstal sám s tajemnou bylinkářkou.
Zatímco James i William netrpělivě přešlapovali v místnosti vedle, z pokoje, kde ležel Mr. Thawling se ozýval starobylý jazyk, který nikdo nebyl schopný nerozeznat. Po asi hodinovém rituálu otevřela dveře a zavolala oba syny. „ Váš otec byl otráven jedem. Problém tkví v tom, že...“ na chvíli se odmlčela a čekala.
James vytáhl z kapsy u kalhot balíček zlaťáků a potřásl si s nimi v dlani. „Mluv!“ houkl. William, ačkoliv byl mladší, vždy se choval rozumněji, a tak se snažil zmírnit napětí v místnosti tím, že chytl bratra za rukáv a podíval se mu napůl vyčítavě, napůl prosebně do očí. James ucukl rukou a měšec plný zlaťáků spadl na zem. „Peníze zde nehrají žádnou roli. Má odměna jistě přijde sama.„ James se sehnul pro pytlík mincí a vytáhl tři zlaté a dva stříbrné podávajíce je stařeně. Ta se jen napůl usmála. Možná z nutnosti, ale nakonec je přijala.
„Problém tkví v tom, že přesně nevím, co může pomoci. Ale jedno vím jistě, znám místo, kde hledat, ale dojít tam musíte sami.“ Z brašny začala vytahovat pomuchlanou mapku, kterou položila na stůl a prstem poklepala dvakrát na vyznačené místo. Musíte si sebou vzít lano a svítilnu, nebo alespoň pochodeň. Hledejte jeskyni na místě, které jsem vám ukázala. Něco tam musí být.“ Po těchto slovech se odmlčela a rolovala pomuchlaný plán snažíc se ho nacpat do brašny. „Ale co tam máme hledat.“ optal se James a přimhouřil oči.
„Už jsem řekla. Nevím, na to musíte přijít sami, ale spěchejte, moc času nezbývá. Nejvýše tři dny.“ Oba mladíci na sebe nevěřícně pohlédli a William pokrčil rameny. „Co jiného nám zbývá. Zítra ráno vyrazíme.“
Brzy ráno, ještě než začali kokrhat kohouti se oba vydali na cestu.
Les nebyl příliš daleko, ale skrz hustou ranní mlhu nebyl vůbec vidět. Od rána šli už čtyři hodiny v kuse, když se William zastavil. „Tady někde to musí být.“ Kousek dál byl slyšet hukot vodopádu a James si uvědomil, že má bratr zřejmě pravdu. Jeskyně se musí nacházet někde, kde jsou skály, nebo alespoň kamenitý povrch. Hnali se jako vítr směrem k vodopádu a prozkoumávali okolí. Voda se neúprosně tříštila o skálu, takže skoro nebylo slyšet vlastního slova. James pokynul napřaženou rukou směrem doleva. William dal mírným přikývnutím hlavy najevo, že rozumí a prozkoumával okolí.
Prohledali snad vše, ale nic zde nenacházeli. Vyčerpaní a zklamaní seděli oba tiše na kameni a přemýšleli. William upíral zrak na padající vodu, když najednou vyskočil a hnal se až k hlavní skále. Přišel až pod samotný vodopád. Šaty měl celé promočené a ze dvou metrů se díval skrz vodu. Prudce otočil hlavu a mávl na Jamese. Ten popadl věci a hnal se za bratrem. „Vidíš?“ vítězně oznamoval. James lapal po dechu a beze slova poplácal bratra po rameni. Oba prošli skrz vodu do jakési kamenné komory. Přímo skrz skálu vedla směrem dolů úzká díra.
William rozsvítil pochodeň snažíc se zjistit, jak je jáma hluboká. Na dno nebylo vidět. „Polezeš první navrhl James.“ a omotával bratrovi kolem pasu lano. Já tě budu jistit a až budeš dole, zatahej za provaz a já slezu za tebou. „Připraven?“
„Ano.“ odpověděl rázně, ale z jeho hlasu byly cítit zároveň obavy. James se posadil a zapřel se přitom patami o velký kámen. Zaklonil se proti tahu provazu a dal pokyn Williamovi. Z chlapcovi tváře se vytratilo všechno sebevědomí.
James pomalu provaz spouštěl dokud se mu bratr neztratil před očima. Konečky prstů mu námahou zbělely, ale nepovoloval. William mezitím hledal nějaký výstupek. V pološeru nahmatával prasklinu, aby se dostal dál. Postupoval stále níž až do chvíle, kdy cítil, že mu pravá noha ze spáry vyklouzává. Začal se na provaze kroutit a otáčet, ale noha se mu vysmykla a on se neudržel.
Bezmocně se houpal a lapal po stěně. Ze shora slyšel Jamesův křik. Konečně nahmatal výstupek a přidržel se stěny. „Vše je v pořádku.“ odpovídal poněkud roztřeseným hlasem. Provaz se chýlil ke konci a William stále nedosáhl dna. Jednou rukou si tedy lano kolem pasu rozvázal, zatímco druhou rukou a nohama se přidržoval stěny. Zatahal za provaz a vykřikl směrem nahoru: „Dál musím bez jištění.“ Ze shora se ozývaly zřejmě protesty, ale ty on neslyšel, nebo jim přinejmenším nerozuměl.
Vší silou se přidržoval skály a lezl směrem dolů. Nakonec došlápl až na dno. Ozval se praskot, jakoby šlápl na nějaký křehký předmět. Rozhlížel se kolem ve snaze rozkoukat tmu, aby spatřil alespoň nějaké obrysy, ale nedařilo se. Po chvíli nad sebou uslyšel hlasy a zanedlouho i svištění čehosi vzduchem. James dopadl tvrdě na zem, ale zase ne z takové výšky, aby se zranil.
Vedle něj nahmatal pochodeň a křesadlo. Rozsvítil, ale zároveň vykřikl. James ležel otřesený uprostřed hromady lidských kostí.
Probraly ho Williamova slova. Až překvapivě rychle vstal a rozhlížel se kolem. Stěny byly vlhké a na dotek slizké, stejně tak i zem. Po chvíli si uvědomil, kde leží a okamžitě vyskočil. Kostra patřila nejspíš někomu jeho věku, ale to se už nikdy nedoví. Tázavě se podíval na bratra, ale ten jen zakroutil hlavou a sklopil zrak. „Musíme pokračovat.“ Pronesl nakonec rázně James. S pochodní v ruce šli jediným možným směrem. Sliz ze stěn se začínal vytrácet a nahrazovaly ho podivné znaky, možná runy. V dálce bylo slyšet jak kapky vody dopadají zvolna na zem.
Došli až do velké místnosti. Strop byl podpírán masivními sloupy a naproti nim se tyčil starý oltář. Přímo před ním stála osoba zahalená v kápy a cosi nesrozumitelně mumlala. Jak oba přicházeli blíž, tajemné zaříkávání pomalu sláblo a osoba se prudce otočila tváří k nim. „Ty?!“ vyhrkl William. „Ano, znovu se potkáváme.“ rozchechtala se babizna. James nemeškal, vytáhl z opasku dýku a rozeběhl se přímo k ní. V půlce cesty však zpomalil a několik kroků před ní se zastavil. Mrknutím oka dal najevo souhlas a otočil se zpět k Williamovi. „Aaale proooč?“ nechápavě koktal. „Myslel jsi, že vše zdědíš sám? On umírá, není mu pomoci! “ vyštěkl James.
„Vždy jsi byl na prvním místě, teď je řada na mě!“ V ruce si přehodil připravenou dýku ostřím mezi prsty a vrhl jí po bratrovi. Za letu několikrát opsala svou osu a zasáhla cíl. William ohromen a zároveň zdrcen slovy Jamese ani se nesnažil, možná ani nechtěl uhnout. Dýka se zaryla až po rukojeť do jeho hrudi a on okamžitě padl na zem. S každým nádechem se do plic nasakovala nová krev.
Stále žil a házel kolem sebe rukou v křečovitém obětí. James se pousmál, ale vítězný pocit se z jeho tváře rychle vytratil. „Teď je řada na tobě. Ke svým pokusům potřebuji dvě těla, hlavně srdce.“ znovu se ďábelsky rozchechtala a oči se jí leskly vzrušením.
Soustředěnými pohyby dvou natažených prstů začala pronášet magickou formuli, pro smrtelníka v nesrozumitelném jazyce.
James se začínal zmítat v křečích a padl na kolena. Zaříkání nabývalo na síle, brzy lapal po dechu a v agónii se svíjel na zemi. Z úst se mu pomalu linul pramínek krve. Plazil se směrem k umírajícímu bratru snažíce se dostat odpuštění. Konečky prstů natažené ruky se téměř dotkl těla, ale nedosáhl. Naposledy zalapal po dechu, snažil se něco říct, ale nedokázal to. Zaříkávání začalo slábnout a babice propukla nad oběma, teď už mrtvými syny v nelidský hysterický smích.
